Dewii: „Na vegan komunitě mě štve..."

Před‌ ‌lety‌ ‌začala‌ ‌s‌ ‌veganskými‌ ‌recepty.‌ ‌Dnes‌ ‌je‌ Dewii úspěšnou blogerkou, youtuberkou, ‌výživovou‌ poradkyní a inspirativní osobností přesahující vegan komunitu. Zajímá se především‌ ‌o‌ ‌udržitelnost‌ ‌a‌ ‌zero‌ ‌waste‌. ‌Co‌ ‌ji‌ ‌dnes‌ ‌po‌ ‌letech‌ ‌štve‌ ‌na‌ ‌veganské‌ ‌komunitě‌ ‌a‌ ‌jak‌ ‌zareagovala‌ ‌její‌ ‌máma,‌ ‌když‌ ‌Dewii‌ ‌před‌ ‌lety‌ ‌odmítla‌ ‌jíst‌ ‌maso?‌ ‌Přečtěte‌ ‌si‌ ‌rozhovor‌ ‌o‌ ‌tom,‌ ‌jak‌ ‌je‌ ‌„snadné”‌ ‌se‌ ‌najít,‌ ‌a‌ ‌na‌ ‌jakém‌ ‌tajemství‌ ‌v‌ ‌současné‌ ‌době‌ ‌pracuje.‌

Měla jsi vždy jasno v tom, kdo jsi a co bys chtěla dělat? Živíš se něčím, co sis stvořila sama, není to nijak definované. To vyžaduje určité vnitřní nastavení...

Já jsem nevěděla, kdo jsem, ani co bych chtěla dělat, ale hlavně jsem dřív sama sebe jako člověka odmítala. Myslela jsem si, že je na mně všechno špatně. Na tom jsem musela hodně pracovat. Hodnotíme, kdo jsme podle toho, co děláme. Tak to ale není. Práce neurčuje, kdo jsme vnitřně. Takže teď třeba dělám výživovou poradkyni, ale za pět let to už může být jinak.

Člověk má tendenci se na venek nějak definovat, hlavně pro ostatní, zaškatulkovat se, aby se mu s ostatními líp komunikovalo. A čím má tohle vnitřně jasnější a ví, kdo je, tím je ta vnější nálepka méně důležitá.

Já jsem měla tendenci na tomhle hodně lpět, byla jsem strašně ráda, že jsem objevila to, co chci dělat. Ztotožnila jsem se s tím, že tohle je „to ono”. Měla jsem pak období, kdy jsem se hrozně bála, že to ztratím a že by tím skončil celý můj svět. Přitom to tak není. Chvíli mi trvalo přijmout, že kdybych ztratila všechno, co teď mám, že by tím svět neskončil, ale naopak že by začalo něco jiného, že by to byla možnost nového začátku.

Byl nějaký konkrétní okamžik, kdy jsi pochopila, kdo jsi, nebo to byl vývoj?

Byla to spíš cesta, o které si myslím, že nikdy neskončí. Pořád postupně objevuji, kdo jsem.

Pamatuješ si, jaké byly začátky tvého veganství? Většinou ty mladé holky musí se svým novým životním stylem překonat rodiče a širší rodinu, pak i kamarády nebo školu.

U veganství to bylo docela v pohodě, protože tomu předcházelo vegetariánství, kde jsem si prošla takovou první vlnou, takže rodina to pak už neřešila. Bylo to spíš stylem „jo, ona zase s něčím přišla”. Vegankou jsem se stala až na vejšce, kde to bylo lidem vcelku jedno až na občasné řeči v hospodě, že člověk je vrcholem potravinového řetězce a podobné mýty. Kamarádi to spíš obdivovali, že je to správné, ale že na to sami nemají, protože nejsou schopni se některých věcí vzdát. U vegetariánství to bylo silnější hlavně ze strany rodičů. Tam byl na začátku problém především s mamkou, která si myslela, že umřu. Pamatuji si, že jsem byly u mé obvoďačky a mamka jí právě říkala, že nejím maso a ať mi něco řekne, že jinak umřu. Naštěstí jsem měla skvělou obvoďačku, která byla taková hipízačka a nevím, jestli sama nebyla vegetariánem, trochu na mě tak působila. A ona mamce na to odpověděla, že je to úplně v pohodě a ať si sem tam dám nějaké to vajíčko a jogurt, a že to nemusí víc řešit. Očividně měla nějaký přehled a něco o tom věděla, protože mi necpala ani žádné železo, což je u takové doktorky zajímavé.

A měla jsi někdy pochyby o tom, co děláš? Odklonila jsi se někdy od toho?

U vegetariánství vůbec, je to ve mně hodně zakořeněné, u veganství si říkám, že bych to nemusela tak hrotit ohledně éček, která mohou, ale nemusí být živočišná. Ale já jsem na sebe hodně přísná i v dalších oblastech, například v problematice plastů a vlastně všeho, co se té přírody týká. Moje svědomí na mě má velký vliv. Těžko se mi něco porušuje, ale na druhou stranu se to snažím učit a neřeším maličkosti. Když jsme byli s rodinou v Řecku a bylo tam all inclusive, tak jsem si dávala jídla označená jako vegetariánská a vynechala jsem sýr nebo vajíčko, ale třeba u pečiva jsem se nedoptávala na složení. Pečivo jím i ve vegetariánských restauracích. Řeším to ve chvíli, kdy si ho sama kupuju a mám možnost volby, ale v restauraci už haló nedělám.

Takže jsi měla v tomhle směru obvyklou fázi, kdy člověk není uvolněný a je hrozně dogmatický?

Hlavně ze začátku, protože to byl úplně nový svět a člověk potřebuje o tom dát všem vědět a to si myslím, že jsem byla pohodový začátečnický vegan, neřvala jsem na lidi „maso je vražda” apod. Spíš jsem na to šla tou pozitivní cestou inspirace, kdy jsem začala psát svůj blog a dávala jsem tam různé recepty a tipy. Myslím si, že díky tomuto přístupu začal být blog úspěšný a oblíbený. Nedávala jsem tam obrázky z velkochovů, nešlo to přes násilí a negativitu, ale spíš jsem ukazovala, proč je ta veganská strava super. Snažím se neukazovat na to, co je špatně, ale spíše ukázat, jak to dělat jinak.

Vyzkoušela jsi někdy i jiné jídelníčky? U tebe to asi nebylo úplně o zdraví, ale spíš o té etice, že?

Začala to tou etikou. Na začátku jsem si o veganství hodně četla a zjistila, že je to dobrý i pro to zdraví. A jelikož jsem se od nějakých 14ti zajímala o různé diety a typy stravy, tak mě to zaujalo. Pak jsem zjistila, že bych mohla pomáhat jiným veganům poskládat jídelníček tak, aby jim na tom veganství bylo dobře. To byla druhá důležitá věc. Posledním podstatným aspektem je zde ten environmentální dopad. Takže dnes můj přístup k jídelníčku zahrnuje tohle všechno.

A je něco, co tě dneska na veganské komunitě štve?

Noo ty lidi :)) V některých skupinách jsem viděla vzory, něco nás spojovalo a oslovovalo, a já jsem pak zjistila, že proti mně něco mají nebo že mě nemusí. Dřív mě to mrzelo, protože se mi špatně snáší, když mě někdo nemá rád, jelikož automaticky začnu přemýšlet, co je špatně se mnou. Pochopila jsem, že je to jen jiný úhel pohledu těch lidí a se mnou to nijak nesouvisí. Není to o hledání chyby, kterou na sobě musím změnit. To bych totiž mohla dělat celý život. Bohužel to tak je i v jiných skupinách, lidi se navzájem osočují, kritizují a hledají, co je špatného na těch druhých. Vadí mi ten samotný způsob komunikace.

Momentálně se věnuješ více aktivitám najednou, je nějaká, která je teď pro tebe ta hlavní?

Teď mě nejvíce zajímá oblast udržitelnosti. A z aktivit se v současné době věnuji primárně psaní, protože jsem začala psát druhou knížku a hrozně mě to baví.

Píšou se ti knížky snadno?

Jak kdy, jak se vyspím :) Někdy vstanu a jde mi to samo, že si pak sama textem listuji a říkám si, jak je super, a některé dny nad jednou větou pořád sedím a nejde mi to poskládat. Ráno se mi píše lépe než odpoledne, protože vím, že odpoledne už na to spíš jen koukám a vlastně nevím, co dělám. Ráno se protáhnu, dám si vodu a snažím se co nejdřív k počítači zasednout a psát. Moje tělo se samo probouzí mezi 6:30 - 7:00, nedávám si budíky, protože mě stresujou. Většinou začnu psát od půl osmý tak dlouho, dokud mi to jde.

Náměty na knížky ti chodí samy, nebo je to spíš vědomý proces?

Nápad na druhou knížku jsem měla vlastně hned potom, co jsem vydala tu první, což byl červen 2015, a chtěla jsem s ní začít hned od nového roku, ale úplně to nevyšlo :) Třeba jsem dlouho slibovala kuchařku, která nakonec nebude, necítila jsem tu vnitřní chuť a sílu, díky které bych na tom začala makat, což mám teď s touhle knížkou. Fakt se těším, až ráno vstanu a začnu psát. Téma ke mně přišlo víceméně samo přes zimu, byť původně to mělo být o něčem jiném. Nakonec mě napadlo tohle a věděla jsem, že to chci napsat. Už teď vím, že tahle knížka bude o hodně lepší než ta první, kterou po pravdě už radši ani neotvírám, protože bych tam udělala spoustu věcí jinak. Psala jsem ji v době, kdy jsem pracovala v kuchyni, a třeba po 12 - 13ti hodinový směně jsem večer ve volných chvílích zasedla k počítači a psala. To bylo hodně náročný.

No a když se vrháš do nových věcí, je to po hlavě, nebo si je rozmýšlíš?

Záleží, o co jde. Když je to úplně nová věc, tak jsem opatrnější. V tomhle jsem trochu konzerva. Mám nervy z toho, jak to zvládnu, jak mi to půjde a jestli nebudu něco dělat špatně. Třeba s natáčením videa jsem se vždycky dlouho rozmýšlela, nebyla jsem zvyklá sedět před nějakou obrazovkou a natáčet se, navíc jsem si říkala, že nemám pěkný hlas, vůbec jsem nevěděla, jak na to. Taky ta první videa podle toho vypadají :))

Neměla jsi na sobě jako malá nějakou vlastnost ráda, ale později se ukázala jako klíčová proto, co teď děláš?

Vlastně je to naopak, pořád mám nějaké vlastnosti, které mě spíše drží a jsou trochu limitující. Hlavně moje stydlivost. Třeba teď mi přišla nabídka tancovat v jednom videoklipu, kterou jsem odmítla. Tancovat před lidmi, kteří na vás koukají a čekají, že podáte výkon, bylo pro mě moc. Trochu mě to mrzí, písnička byla fajn a natáčel to i dobrý režisér.

Co ty a komfortní zóna?

Snažím se z ní vystupovat, ale že by mi to šlo… :)) Sem tam se mi něco povede a jsem na sebe pyšná. Třeba na podzim jsem dělala živý rozhovor do televize, i když jsem nevěděla, že to bude do televize a rovnou na živo. Kdyby mi to řekli, tak bych do toho možná nešla. Zvládla jsem i na workshopu vařit před lidmi. Takže sem tam se k něčemu dokopu, ale neumím to ještě tak, jak bych si představovala.

Žiješ tedy tak, jak bys chtěla, nebo ti něco chybí či překáží?

Na mém životě mi vadí jedna věc a to, že pořád pospíchám. Vadí mi na tom to, že se tím časem sama stresuju. Já jsem od přírody rychlý člověk, který rád dělá víc věcí najednou. Hlava mi pak pořád jede, někdy jsem z toho už na prášky. Takže bych se chtěla naučit zvolnit. Pořád to však odkládám na potom. Jako třeba minulý podzim před cestou do Asie jsem si řekla, že budu více pracovat a tam pak zvolním, no nakonec jsme přejíždeli z místa na místo a moc se nikde nezdrželi, takže zvolnění nikde. Po návratu jsem začala psát tu knížku, měla jsem mít na ni klid, ale pak jsem se dozvěděla, že na jaře odjedu pryč, takže bych to chtěla mít do konce roku napsané a vydané - zvolnění stále nikde.

Když člověk žije podle svých přání, většinou to takhle hezky proudí. Musela jsi někdy na té cestě překonat nějakou opravdu velkou překážku?

Asi nejsem schopná vybrat jen jednu. Kdyby mi někdo v mých patnácti řekl, co za cca těch 10 let budu mít a co budu dělat, vůbec bych mu nevěřila. Neměla jsem žádné takové ambice. Moje mladší já bylo hodně nešťastné, vůbec nevědělo, co se životem a co se sebou. Myslím si, že by fakt koukalo, kdyby vědělo, co z něj vyroste a pořád roste :)

Takže sis nepředstavovala jako malá něco konkrétního, co bys chtěla dělat?

Já si třeba nepamatuji, že bych někdy přemýšlela stylem, jakou budu mít rodinu a kolik dětí. Spíš jsem vždycky dumala nad tím, co budu dělat. Ani jsem moc neřešila, kde bych chtěla být, točilo se to kolem tý práce. Což mám v podstatě i teď, spíš se soustředím na sebenaplnění, rodinu ani hypotéku neřeším. Samozřejmě jsem v dětství i dospívání měla nějaké představy o tom, co bych mohla dělat, ale nic z toho se nevyplnilo.

Děláš to, co děláš, hlavně pro sebe, nebo spíš pro ostatní?

Vždycky se snažím, aby to něco dávalo i ostatním, aby tam bylo něco navíc, ne jen pěkná fotka. Myslím si, že kdybych to dělala jen čistě pro sebe, že to nebude nikoho bavit. I třeba k fotkám na Instagramu se snažím napsat něco pro lidi — buď inspirativního nebo naučného, nebo alespoň něco vtipného, ze života.

A vrací se ti snaha tak, jak bys potřebovala? Nemáš v tomhle směru vnitřní deficity?

Někdy to tak mám. Celkem jsem se naučila to odbourat. Třeba už neřeším čísla, kolik lidí mě sleduje a podobně. Potom, co jsem se vrátila z pralesa, kde jsem byla měsíc bez internetu, mi došlo, že tyhle věci nejsou důležitý.

Ještě mi řekni, jakou máš oblíbenou veganskou kosmetiku, shání se ti v pohodě?

Poslední rok mám hodně oblíbenou Juice Beauty. Je to organická kosmetika, něco mají dokonce i ve skleněných lahvičkách, ta mě baví hodně. Jinak se moje požadavky na kosmetiku vyvíjí, už mi nestačí jen to, že je to vegan a netestované na zvířatech. Naštěstí dneska je na trhu hodně na výběr. Baví mě pořád zkoušet něco nového, ono to k té mé práci vlastně i patří.
 
Mockrát děkujeme Dewii za milý rozhovor, kde i ona naslouchala, a přejeme jí co nejvíce štěstí s její novou knížkou!